Byli to přátelé Kamil s Radimem, kdo si všimli, že se v Orlové ve vinárně Za plotem hraje pétanque a vzali nás tam s sebou. Pak Vladimír vyštrachal někde koule, co dovezl z Francie. Byly to rekreačky a my si mysleli, že s nimi vyhrajeme mistrovství světa. Psal se sladký rok 1997… Aspoň jsme nakoukli o pár měsíců později, když se ve stejné vinárně hrálo mistrovství republiky. „Takhle to hrajeme taky,“ říkali jsme si a nechali klub zaregistrovat. Bylo nás pár – tři olomoucké rodiny a chtěli jsme to tak nechat napořád…

Pavel se stal doživotním prezidentem klubu (úřednice ministerstva vnitra nechtěla zaregistrovat dědičnost funkce ve stanovách a zakládací listině). Vlastně té funkci říkáme Velký třesk, protože slovo prezident nám připadalo nadnesené. A jeli jsme na první turnaj – samozřejmě do Orlové. Tam jsme poprvé viděli budoucí přátelé v koulích. Lukáš Míček, Stokláskovi, Vlčkovi a další, co nám matně zůstali z toho chladného března 1998 v paměti…

V červnu jsme na Ricard Cupu u letenského zámečku v Praze porazili svého velkého učitele Rubiho i nedávné mistry republiky z Vrchlabí a dostali se do čtvrtfinále. „Zřejmě dobrej oddíl,“ utahovali si z nás zkušenější. Nikdy později jsme se v tomto turnaji tak vysoko neumístili. (Pokud jsme na něj vůbec jeli. Dnes se jmenuje jinak a hraje se jinde. Pro ty mladší – je to české Centrope.)

Díky pochopení Výstaviště Flora jsme vybudovali v olomouckém rozáriu v Bezručových sadech tři hřiště a začali trénovat. Jednou týdně, sami nebo s dalšími kamarády. Jaké štěstí, že jsme se potkali také se starostkou Náměště na Hané Martou Husičkovou. Mohla tak vzniknout tradice zámeckých turnajů s názvem Château a několika mistrovství České republiky různých kategorií.

Z přátelského odpoledne v rozáriu (v roce 2008) se zrodil další turnaj – Mozartovy koule. Po několika letech, kdy brali železné koule do ruky kvůli sladké odměně jen přátelé a kolegové z branže, se Mozartovy koule zařadily mezi oficiální turnaje asociace. A narostly tak, že se konají na nedaleké Korunní pevnůstce.

Jak šel čas, oblíbili jsme si některé turnaje i spoluhráče. Vlastně si nedovedeme představit, že bychom nejeli za Jarinem do Hartvíkovic, na Grand Prix do Slavkova u Brna, nebo na Orlovský kahan či Beraní koule do Albrechtic, i když nám to čas od času kalendář nedovolí. Neprahneme po titulech a netoužíme vyhrávat se zaťatými pěstmi. Pétanque je pro nás krásná hra a rozkošná kratochvíle, také plná vzpomínek na Francii a Provence či Korsiku, kde hráváme pod platany s místními jen tak…

Kolikrát jsme si dříve říkali, jaká škoda, že petanque nehrají také Poláci nebo Slováci. A oni nakonec skutečně začali. Je příjemné potkat na turnaji cizince, který vlastně není cizinec, ale něco jako kamarád odvedle. Jenže čím je nás všech víc, tím méně si člověk někdy zahraje a oni nám začali dávat na frak…

Úspěchy se nakonec dostavily až v další generaci. Jonáš se stal juniorským mistrem republiky a také českým reprezentantem. Se třemi spoluhráči odletěl do kanadského Montrealu na mistrovství světa…
O pár let později (zhruba deset) to byla Jana, která se stala součástí ženské reprezentace na mistrovství Evropy ve francouzském Palavas-les-Flots. Po prvním dni byly Češky na druhé pozici za pořadatelskou zemí a v jídelně si je všichni prohlíželi. Nakonec z toho bylo „jen“ osmifinále.
Jana i její vrstevníci v klubu ale byli také opakovaně součástí českých týmů Espoirs ve Španělsku.

Ale zpátky v čase: po několika letech stagnace se ozval Benjamin, další z řady francouzských kantorů Slovanského gymnázia, kterých za ta léta bylo několik. Francouz s německým příjmením, který mluvil česky, to byla i pro nás exotika. V roce 2013 se stal členem naší „klubové rodiny“ jako pátý hráč. Ve stejném roce přišlo i na organizování Olomouckého pétanque poháru. Jeho vznik jsme domluvili s Pavlem Vajčnerem, Olomoučanem z klubu Starobrno. Byla teplá letní noc a my s manželkami popíjeli víno na Horním náměstí na zahrádce u Caesara. Do toho odbíjel noční orloj… Pavlovi Vajčnerovi neúprosně. O rok později jsme se už museli obejít bez něj.

Rok 2014 byl přelomový. Po zorganizování Mistrovství ČR trojic na Svatém Kopečku nás začalo hrát více. Přidali se k nám gymnazisti – Janini spolužáci s příjmením Skopal a Voňka. Do matriky asociace zapsal Pavel Pažout nové hráče 27. ledna 2015 z Kanárských ostrovů, kde momentálně úřadoval. K nim i jejich bratry a Janu Rozsypalovou. Klub se dostal na nejvyšší číslo devíti platných licencí a za rok se přidal ještě jeden. Najednou nás bylo tolik, že jsme mohli začít hrát MČR klubů, zařazeni jsme byli do východní divize 1. ligy, z níž jsme po neuvěřitelném finále v Loděnici postoupili do Extraligy. Tedy mezi osm nejlepších českých klubů. (Vydrželi jsme tam do roku 2019.) V osmičkovém roce 2018 už naše barvy hájila i Irena Voříšková, která začínala o rok dříve v Olomouckém pétanque poháru celkem slavně – vítězstvím…
Jako zatím poslední se k nám přidal Jiří Březina. Třebíčský rodák s olomouckými kořeny, jeden ze zakladatelů pétanque v Česku a několikanásobný mistr ČR.

Pétanque hrajeme rádi a rádi se s vámi budeme potkávat na hřišti!

Nesouvislé útržky sepsal: Pavel Konečný